O ekonomických perspektivách

Nejsem ekonom a tím je bohužel relevance tohoto mého krátkého textu snížena. Přesto si troufám říct následující.

Česká republika má jednu velkou z nouze ctnost. Je zadlužená, ale ne neodvratně. Ještě není pozdě a společnost není tak uvyklá na státně dotované injekce. Je proto čas zatáhnout za záchrannou brzdu a vlak státního dluhu, který se rychlostí přesahující 100mld/rok řítí směrem k dosud vzdálené propasti, zastavit. Ovšem jeden z předpokladů, jak toto realizovat, má kořeny v tom, co jsem popsal v předchozí tezi O české společnosti.

Nejdřív musíme chtít žít bez dluhů, pak se o to můžeme začít snažit. A chtít žít bez dluhů, k tomu nepostačuje přání, aby přišla zakuklená postava, škrtla u toho monstrózního čísla 12 nul a my žili dál stejným způsobem. Minule jsem psal, že si musíme přiznat, že jsme chybili. A zde je první možnost, a ta je nezbytná. Žijeme si nad poměry, žijeme jako společnost způsobem, na který nemáme. Hypotéka či státní dluhopis není nic jiného, než že si půjčíme od své vlastní budoucnosti peníze. Naší vlastní budoucnosti pak tyto peníze chybí. A my si je půjčíme od vzdálenější budoucnosti. To je špatně.

Opravdový zájem politiků - lhostejno, zda levicových nebo pravicových - o snížení schodku chybí. Není. Neexistuje. Nemají opravdovou vůli s tím něco udělat, protože kdyby tři roky byly rozbité silnice, byť v zájmu toho, abychom přestali žít za peníze naší vlastní budoucnosti - peněz, které nám nepatří - nejspíš by v dalších volbách dopadli špatně, přišli o opájející pocit moci a o pěkné peníze. Jenže politika v demokracii je zrcadlem společnosti. Jsou tam spíš "typičtí" než "výjimeční" lidé. A z toho jednoznačně plyne, že my jako národ nechceme žít bez dluhů.

A proto vyzývám: začněme s tím. Pojďme si říct: teď budeme čtyři roky či pět let, kolik bude zapotřebí, mít utažený opasek. Nechme stát dotovat jen nezbytné minimum oblastí - důchody, zdravotnictví, školství, záchranný systém a policii, možná dopravu. Nemáme na nové dálnice (kilometr jichž stojí miliardy korun), na nové železnice a vlaky, na nové tunely, na dotování státních podniků, které nevydělávají.

Ostatně, lidí na sociálních dávkách je mnoho. Tito lidé by tedy mohli vykonávat za peníze z dávek "veřejně prospěšné práce", které by se staly opravdu prospěšnými, protože by dělali práce, na které by stát najímal firmy. A očekávaný zub dočasného propadu životní úrovně by se tak zmírnil.

O české společnosti

Poslední dobou je podnětů, které mi nedají spát, v okolí mnoho. Nevím, kterým začít, a vím, že to potřebuji napsat. Pro svůj klid a pro tu možnost, že si to třeba někdo přečte a že se mnou třeba bude souhlasit.

Nechci říkat, že jsme jako stát či národ ve významné krizi. Toto tvrzení vyžaduje historický rozhled, který žel bohu nemám. Ale je tu jiné, pravdivé tvrzení - je spousta oblastí, v nichž bychom na tom mohli být mnohem lépe. Tolik k obecným řečem. Dál již konkrétně.

Asi nejhorší, co se zde v Česku děje, je chování samotných lidí. Lidé postrádají vzory, a to jakékoliv: lidské i morální. A lidé nemají cíl a víru ve svoji společnost. Důvěra, vlastenectví, hrdinství... samá vysmívaná slova, která nevyvolají než trpný úsměšek. Nedá se to změnit hned. Ale postupně ano. Tak, jako byl duch národa ohýbán od roku 1938 do dneška, dá se také narovnat.

A to, paradoxně, změnou vzorů, o nichž jsem napsal výše, že je lidé nemají. Jako "vzor" můžeme chápat i tak zvanou "politickou a společenskou elitu". Jak ale politická a společenská elita vypadá? Politická elita, to jsou lidé, kteří sedí v kancelářích v centru Prahy, každý týden se na někoho z nich "provaří" nějaký průšvih, který mohli spáchat jedině tím, že zneužili svých pravomocí. A společenská elita? Nafouklé nuly, pidihvězdičky, které se pohybují v showbusinessu, nic významného nedokázaly a lidé jen hltají zprávy z bulváru, které o nich píší více či méně pravdivé články odhalující jejich opravdovou či údajnou morální zvrácenost.

Pochopitelně nemůžu chtít ani očekávat, že lidé ze dne na den začnou číst kulturní věstníky a plnit divadla a koncertní síně. Ale politická elita, ta se měnit dá. Problém demokracie tkví v tom ovšem, že politici se z logiky věci musí podbízet voličům, protože ti volí víceméně projekci sebe sama či svých představ. A samozřejmě, že tuto masku shazují po volbách - tehdy už není k ničemu. Co tedy potřebujeme? Potřebujeme vědět, že potřebujeme vytrhnout z apatie a potřebujeme nový směr. Poslední krize kapitalismu a demokracie vedla k náhlému rozmachu nacismu, fašismu a komunismu. A tyto směry slušní lidé nenásledují. Za krizi společnosti nemohou bílí nebo černí, podnikatelé nebo dělníci. Řešením není najít viníky, ty zlynčovat a krátkodobě ze zkonfiskovaných majetků vykázat krátkodobé výnosy.

Přestaňme závidět a začněme hledat vlastní cíl. Přestaňme být lhostejní a budujme hodnoty. Přestaňme být burani a začněme být ohleduplní. A přiznejme si: máme slavnou historii a máme období hanebná. Máme být na co hrdí a jsou věci, kde musíme pokorně přiznat, že jsme chybili. Jen tak můžeme chtít být na sebe hrdí, a nakonec na sebe hrdí opravdu být.

O založení týmu Gernata

Dobré zkušenosti s asistencí druhých na mých projektech mě dovedl k myšlence založení týmu. Principiálně jsme  skupina lidí, kteří mají různé specializace, pročež se dobře doplňujeme. Kupříkladu já se považuji za obstojného programátora, ale jsem přímo hanebný grafik - a tak jsem sehnal do týmu grafika. Pro bližší informace zde najdete stránky týmu Gernata.

Teď, když už jsou naše webové stránky takřka hotové, se pomalu chystáme na propagaci týmu a postupné získávání zakázek. Pokud jde o reference, těch máme celkem hodně. Jsme ale zvědaví, jak budou potenciální klienti reagovat na nový typ spolupráce. Formálně totiž bude smlouva se zákazníkem sepsána jedním z členů našeho týmu, a přerozdělení odměn se pak realizuje interně mezi námi tak, abychom zákazníkovi zbytečně nepřidělávali starosti.

Pokud jde o naši nabídku, sestává ze tři částí:

Spolupráce - zde je cílovou skupinou především jiný subjekt zabývající se IT zakázkami. V případě, že má nedostačující kapacity na vypracování zadaného projektu nebo mu "hoří" termín, může se obrátit na nás a vybrat potřebnou konfiguraci lidí. Přidaná hodnota oproti shánění jednotlivých brigádníků tkví v tom, že jsme lépe sehraní a koordinovaní.

Tvorba webových stránek - tu nabízíme prakticky komukoliv, jsme schopni zhotovit vše od webové prezentace přes složitý webový portál po například webovou hru. Z dílen našich členů pochází i webová hra Vesmírný tým, která je zatím ve fázi testování.

Tvorba aplikací - i když většina subjektů v naší branži se zabývá internetovými prezentacemi, nespokojili jsme se s naplněním požadavků tohoto trendu. Ovládáme programovací jazyky Java (a to v distribucích J2SE, J2ME, Java Web Start i Android), C++ a Delphi, přičemž máme zkušenosti i s knihovnou OpenGL.

Pokud Vás tento článek zaujal a myslíte si, že Vám máme co nabídnout, napište nám či zjistěte bližší informace. Pokud jsme Vás zaujali lidsky, a máte schopnosti, které nám můžete nabídnout, rádi Vás mezi sebou přivítáme!

O heavy metalu

Poměrně rozšířeným obrázkem metalisty je nějaká kombinace make-upu, rtěnky, kovu, lebek, toho všeho rozmístěného po obličeji a po těle. Slovo metal je pro někoho spojené s děsivým chraptěním a téměř nekrofilními texty. Samozřejmě, čím je heavy metal, a které skupiny k němu patří, o tom se dočtete poměrně uspokojivě na Wikipedii. Já  bych chtěl objasnit, co na heavy metalu může někoho přitahovat, i když není - řekněme - abnormálním člověkem.

Hudbu, a ostatně veškerou lidskou tvorbu, lze rozdělit na dvě složky - formu a obsah. Formou rozumějme obal, v němž je podáván obsah: tedy hudba a melodie, do níž je vsazen text, tedy obsah.

Není to jednoznačný poznávací znak, ale v každém případě je poměrně obvyklé, že melodie metalové skladby je posazena do relativně vysokých hlasových poloh. Někdy je doprovázená různými zvuky, které mají za cíl vytvořit patřičnou atmosféru skladby. Zde, zvolíme-li nepříliš kvalitního interpreta, nás může odradit neumělé skřehotání či nezajímavá barva hlasu zpěváka. To však patří k charakteristice metalu - snaha vyjadřovat pocity a myšlenky dramatickým způsobem, poněvadž mají posluchači proniknout hluboko do duše.

Pokud jde o hudební stránku, nebudu nikomu namlouvat, že jde o mistrovská díla kvalit a náročnosti Beethovena či Bacha. Obvyklé jsou v doprovodu tzv. "powerchordy" - to jsou akordy, v nichž se vyskytuje jedna kvinta a jedna oktáva - např. C-G-C. Jedním z důvodů je, že nemají ani nasládlou příchuť, ani neevokují bluesové či countryové akordy. Zní poněkud syrově a ostře, což je také odůvodněno kýženou náladou skladby. Jeden z dalších důvodů je, že tyto intervaly znějí přes zesilovače čistěji než většina ostatních. Sóla potom bývají poměrně rychlá, někdy až extrémně (power metal, speed metal, thrash metal). Proto, ačkoli možná melodie svou jednou linkou se zdá být málo složitá, sóloví kytaristé skutečně bývají ve svém oboru velmistři, kterým rozhodně nelze upírat nedostatek vynaložené práce.

Co však, alespoň pro mě, je těžištěm skladby, je její text. Ocituji (volně) jeden z rozhovorů Kaie Hansena: "Samozřejmě, všude se děje mnoho hrozných věcí - války, politika... Nás to samozřejmě štve. Ovšem nechceme psát takové skladby, po nichž by posluchač byl ještě smutnější či vzteklejší. Chceme, aby vzkaz našich písní byl: Bude lépe." Toto je vzkaz, který z většiny skladeb heavy metalu (a navzdory zdánlivě malichernému škatulkování metalu na padesát proudů, zde je podstatné slůvko heavy; death metal či black metal je totiž něco značně odlišného) cítím já.