Co mi dal Matfyz

Volba vysoké školy je důležité rozhodnutí. Vysoká škola, to znamená takřka bezplatný profesní, snad částečně i osobnostní rozvoj. A její špatná volba může znamenat promarnění minimálně roku života. Rok, který můžeš promarnit například plácáním se po brigádách s neuspokojivým platem. Samozřejmě, existuje nemálo lidí, kteří se velice dobře živí bez, případně nezávisle na vysokoškolském vzdělání. Pokud ale jsi rozhodnutý studovat informatiku na vysoké škole a zvažuješ pražský Matfyz, třeba ti tento článek napoví...

Co jsem se naučil?

Říká se, že Matfyz člověka "naučí myslet". Ze začátku mi to přišlo divné, protože způsob myšlení jsem považoval za něco, s čím se člověk narodí. Musím ale přiznat, že studium mé uvažování opravdu změnilo. Těžko to popsat. Jde o kombinaci schopnosti problémy dekomponovat na samostatně řešitelné podproblémy a zároveň schopnosti vymyslet jejich řešení jako takové.
Odbočka: Možná to souvisí i s pořádností - udělat si pořádek v myšlenkách, poznámkách, informacích, zdrojovém kódu. To může znít paradoxně, protože stereotypní představa matfyzáka vypadá asi tak, že jde o nemytého a zarostlého podivína, který sedí u stolu s počítačem a kolem něho se válí prázdné lahve od coly a neumyté hrnky od kafe. (K tomu, jak tato představa sedí, se dostanu, bohužel, v kapitolce "Před čím bych varoval" o něco níže.)

Zdá se mi, že to myšlení je ve skutečnosti hlavní výstup bakalářského studia. Je zaobalený do různých matematických i informatických kurzů. V průběhu těchto kurzů jsem se učil věci, které jsem opravdu znát nechtěl a chápal je těžko. S vědomím, že tyto věci mi opravdu budou k ničemu. Ale to není účel. Nemyslím si, že by někdo u absolventa informatického oboru Matfyzu očekával, že bude schopen zvládat integrály komplexních funkcí, případně i ve více rozměrech. Ale každý bude očekávat, že se v rozsáhlých zadáních velkých programátorských projektů zorientuje, odhalí víc problematických míst, než by odhalil "obyčejný" kodér, a také bude schopen navrhnout jejich řešení.

K tomuto cíli Matfyz vede přes nepřebernou sadu náročných, abstraktních a často samoúčelných cvičení. S tím se prostě počítat musí. Pokud taková cvičení máš rád (pokud tě třeba bavilo vymýšlení důkazů nebo počítání derivací), tím lépe pro tebe, když se pro Matfyz rozhodneš. Ale jde to i bez toho.

Jak jsem naznačil výše, studium obsahuje celkem hodně matematiky. Pokud budu za matematiku považovat vše, co se obešlo bez programování, muselo to být kolem poloviny, možná víc. Některé věci se hodí. Kurzy lineární algebry se hodí ve 3D grafice, kurz algebry v šifrování a kybernetické bezpečnosti. Pokud jde o ty, kde nenajdeš jejich přímé uplatnění - pořád bude platit to, co jsem popsal výše.

K informatice: přivedli mě k C#, naučili něco z C++, "sáhnul" jsem si na 3D grafiku. Bohužel jsem musel projít i kurzem neprocedurálního programování, to mě dr. Kryl naučil nesnášet, znám ale lidi, kteří na rozdíl ode mě jazyk Haskell uznávají a nadšeně používají... :-)

Matfyz z tebe neudělá špičkového kodéra. Bude se snažit udělat z tebe člověka, který se orientuje v různých technologiích, je schopný mezi nimi vybírat a kombinovat je. A rozhodně se nemusíš bát, že by sis nezakódil. Na Matfyzu napíšeš tuny kódu. Jen tě nebudou učit znát všechny knihovny .NET i napříč verzemi. Řeknou ti, jaké koncepty tam fungují, co se vyplatí kdy použít, jak to bude efektivní. A to je důležité, protože - když navážu na příklad s .NETem - reference knihoven visí na webu. Možná ale nebudeš sypat kód tak rychle jako někdo, kdo vystudoval například Unicorn College.

Proč bych Matfyz doporučil?

Doporučil bych ho pro školu samotnou. Nabídku kurzů jsem obecně popsal výše, a nelituji, že jsem je absolvoval. Navíc, pokud jde o samotné studium, je na škole vynikající kolektiv. Vyučující jsou otevření diskusi, zodpovídání dotazů při přednášce, individuální pomoci mimo přednášku. Studenti se chovají kolegiálně: pokud máš problém s pochopením látky nebo třeba s úkolem, zpravidla je kdokoliv ochotný poskytnout pomoc. V tomhle kontextu pro mě bývaly téměř nepochopitelné příběhy z jiných škol, kde se studenti navzájem nesnáší, nepomáhají si vzájemně a vyučující se po některých z nich vozí.

Pokud jsi jedničkář, možná přijde změna, která je zároveň velmi příjemná i velmi nepříjemná. Možná přestaneš být jedničkář, možná přestaneš být premiant, a pravděpodobně budeš obklopen chytřejšími a schopnějšími lidmi, než jsi sám. Což je ale nesmírně přínosné, motivační, inspirativní!

Je také velice, velice, VELICE jednoduché dostat se z Matfyzu na Erasmus. A to je zkušenost, kterou doporučuji, i když jsem před prvákem pochyboval, že to kdy budu chtít absolvovat. Čili chtěj na Erasmus a věz, že z Matfyzu se tam dostaneš velice snadno, například do slunné Valencie :-)

Dovolím si drzé srovnání Matfyzu s jinými podobnými školami:
Matfyz vs FIT ČVUT: FIT je velmi mladý, lépe se prezentuje, ale výuka matematiky má o dost nižší úroveň a úroveň informatiky asi takovou, že dva moji kamarádi dělali cvičící, když byli ve třeťáku.

Matfyz vs FEL ČVUT: FEL je zaměřený jiným směrem. Jestli tě láká víc si na věci "sáhnout" (myslím tím jestli máš radši elektrické obvody než abstraktní schémata na tabuli), možná to pro tebe bude lepší tam. Pokud tě zajímá robotika, tak určitě.

Matfyz vs MUNI neboli "masárna": Nevím, MUNI za zvážení jistě stojí, v posledních letech její hodnocení roste a produkuje schopné lidi.

Matfyz vs informatika na ekonomce: Ekonomka tě ušetří spousty starostí s matematikou a teoretickou informatikou, důkazy se vyskytovat nebudou. V těchto oborech si troufám tvrdit, že bude vzdělání povrchní, ale jistě použitelné. Takže je to o tvém rozhodnutí, jestli chceš být povrchní, ale jistě použitelný. K tomu dostaneš kurzy soft-skill záležitostí, jako třeba filozofie a samozřejmě ekonomie.

Před čím bych varoval?

Na Matfyzu potkáš lidi toho typu, jak je popisují vtipy o matfyzácích. Potkáš geeky, introverty, nerdy, magory...Partu lidí, s nimiž budeš po přednáškách chodit na pivo, budeš hledat o něco obtížněji, než by tomu bylo třeba na filozofii.

Na Matfyzu na jednu stranu musíš makat, a na druhou stranu je to škola plná líných lidí. Jak to jde dohromady? Klasicky: pokud přežiješ první rok a půl, co ti v hlavě nezůstane neuron na neuronu, jsi v klidu a kredity se sypou velmi levně. Chodíš na věci, co tě baví a zajímají, velkou část známky může tvořit práce na domácích úkolech.

Závěr

Nechci ti radit, jestli ano nebo ne. Osobně bych na Matfyz asi nešel, kdybych nebyl ochotný obětovat kus toho, čemu se říká studentský život, za výhody do profesního života. Taky bych na Matfyz nešel, pokud bych na střední měl problémy s matematikou. V opačném případě není důvod to nezkusit, a věřím, že se to vyplatí.

Kapitola II - Úřední šiml

Nikdo nedá jen tak někomu desítky tisíc korun na cestu na zkušenou. Na druhou stranu se určitě nedá říci, že by na Michaelově škole házeli klacky pod nohy těm, kteří o takovou cestu usilovali. Tak se po té cestě vydal.

První krok byl snadný: přihlásit se do jakési aplikace, vybrat zahraniční univerzitu a vyplnit
osobní údaje. A vybrat si předměty na té univerzitě. A jediná zajímavá věc: sepsat motivační
dopis. V Michaelově situaci nešlo o text, který by bylo žádoucí psát zcela upřímně. Přecijen, na informatice se těžko dá očekávat, že studenta na cílové univerzitě zajímá především místní podnebí a jazyk... Na druhou stranu, bylo by absurdní jako důvod uvádět, že ve Valencii učí totéž, co v Praze, proč tam potom jezdit? Evidentně bylo třeba najít nějakou střední cestu. Nakonec vypadala takto: studia na polytechnické univerzitě doplní teoretické studium doma. To by mohlo zabrat, pomyslel si Michael. Zabralo.

Další krok byl na straně Karlovy univerzity. Poslat přihlášku s motivačním dopisem a výpisem Michaelových studijních výsledků do Valencie.

Valencie navázala, vytvořila Michaelovi účet ve své interní aplikaci. A poslala informace o
kurzech - s poněkud zneklidňující poznámkou, že počet míst v anglicky vyučovaných paralelkách je omezený. Zneklidňující pro Michaela - v té době neuměl španělsky ani pozdravit.

Nu, míč byl opět na Michaelově straně hřiště. Něco musel akorát opsat z české přihlášky, jiné věci musel doplnit. Ocenil možnost zažádat o přidělení mentora, lépe dolovat informace z někoho, než je dohledávat na stránkách v jazyce, kterému nerozuměl. Ještě více ocenil možnost bezplatného jazykového kurzu úrovně A2. Kurz sice předpokládal certifikát úrovně A1, ale to se za ten půlrok nějak zvládne, pomyslel si. V tomto bodě nechal přihlášku spát až do doby, kdy se deadline pro její potvrzení přiblížil na vzdálenost několika týdnů. Hlavní důvod byl vlastně ten, že to nenávratné potvrzení přihlášky působilo příliš osudově. Navíc bylo ještě nutné všechny zmíněné dokumenty vyzvednout vytištěné a potvrzené ze studijního oddělení. Nakonec Michael vyzvednul, potvrdil, vytisknul, poslal poštou a míč se zase dostal do Valencie. A byl čas si nervózně kousat nehty, co tam s ním udělají.

Z Valencie, jak se sluší a patří, poslali Michaelovi pozvánku ke studiu (něco ve stylu "Vážený pane Pottere, s radostí Vám sdělujeme, že ve škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme s místem pro Vás").

Z UK reagovali také tak, jak se sluší a patří, přiznáním stipendia.

Vida. Zbývala už jen cílová rovinka se dvěma milníky. V cíli čekaly, jakkoliv to může být přízemní pro akademické prostředí, peníze.

První krok: založit účet u univerzitou požadované banky. Podle Michaelova názoru byly podmínky dané banky děsivé, ale co by člověk neudělal pro svou alma mater. K tomuto kroku patřilo zanesení čísla účtu do již řečené aplikace (té pražské). Pokud jsi, milý čtenáři, na ní zapomněl, nejsi sám. Michael taky zapomněl. Až když už mu bylo divné, že tři týdny po přiznání stipendia (a méně než dva týdny před odletem do Španělska) pořád po avizované finanční dohodě ani vidu ani slechu, zatelefonoval. A zde mu byla jeho poslední povinnost připomenuta.

A konečně, ráno před cestou, byl úřední šiml spokojen a Michael tak udělal druhý krok a vydal se se svým stohem lejster za kopečky.

Kapitola I - Rozhodnutí

Michael měl splín. Přišel plíživě a trval dlouho. Neuvědomil si ho hned. Ale uvědomil si ho přecijen. A protože byl vzpurný člověk, rozhodl se, že se nepoddá...

Nejdříve bylo nutné najít důvod, proč. A nad čím se zamyslet dřív, než nad nejbližším okolím a nad rutinou každodenního života? Nad tím se dá uvažovat dlouho, což také Michael dělal. Těch vzletných plánů... ...podnikat, pracovat, přestěhovat se... ...a při tom všem samozřejmě dokončit studium. Proč ho vlastně dokončovat? No, prostě proto, bez titulu to tak nějak není ono. Možná, že i to studium člověku dává něco do života. V každém případě dává pocit určité jistoty, že po dobu studia bude člověk hájen před nepřízní každodenního života, a jeho završením je naopak člověk pro ten každodenní život zaopatřen.

Cesta ven z blbé nálady se ale nějak neobjevovala. Až najednou, při jedné dubnové procházce Prahou, se roztrhla ta šedá opona, která byla nad městem spuštěná celé týdny (nebo snad měsíce?) a která nechávala veškeré kulisy nebeského jeviště - včetně té nejdůležitější - skryté. A Michael cítil, že to jasné světlo a příjemné teplo taví tu mrazivou otupělost. A cítil se dobře. A věděl, že musí někam, kde na slunce nebude čekat celé měsíce.

Takže tedy ... to bude studijní pobyt v zahraničí.

Vlastně to vůbec nešlo dohromady s tím, jak se Michael na studijní pobyty až do té chvíle díval. Jeho pohled na ně ale zcela vycházel z jeho pohledu na studium jako takové: totiž, že studium má být co nejkratší. Zkrátka proletět vysokou školou jako kometa kolem Země: objevit se, zářit pár dní a vrátit se až za desítky let. A studijní pobyty, jak Michael slýchal z vyprávění, vlastně nastaví délku studia o půl roku nebo celý rok. To v žádném případě!

Naštěstí to ale vypadalo, že Michael bude mít bakalářské studium hotové za pět semestrů, takže ten studijní pobyt v kariérních plánech nijak překážet nebude, naopak.

Tak se tedy rozhodl. Letní semestr svého třetího ročníku chce strávit ve Valencii.