O ekonomických perspektivách

Nejsem ekonom a tím je bohužel relevance tohoto mého krátkého textu snížena. Přesto si troufám říct následující.

Česká republika má jednu velkou z nouze ctnost. Je zadlužená, ale ne neodvratně. Ještě není pozdě a společnost není tak uvyklá na státně dotované injekce. Je proto čas zatáhnout za záchrannou brzdu a vlak státního dluhu, který se rychlostí přesahující 100mld/rok řítí směrem k dosud vzdálené propasti, zastavit. Ovšem jeden z předpokladů, jak toto realizovat, má kořeny v tom, co jsem popsal v předchozí tezi O české společnosti.

Nejdřív musíme chtít žít bez dluhů, pak se o to můžeme začít snažit. A chtít žít bez dluhů, k tomu nepostačuje přání, aby přišla zakuklená postava, škrtla u toho monstrózního čísla 12 nul a my žili dál stejným způsobem. Minule jsem psal, že si musíme přiznat, že jsme chybili. A zde je první možnost, a ta je nezbytná. Žijeme si nad poměry, žijeme jako společnost způsobem, na který nemáme. Hypotéka či státní dluhopis není nic jiného, než že si půjčíme od své vlastní budoucnosti peníze. Naší vlastní budoucnosti pak tyto peníze chybí. A my si je půjčíme od vzdálenější budoucnosti. To je špatně.

Opravdový zájem politiků - lhostejno, zda levicových nebo pravicových - o snížení schodku chybí. Není. Neexistuje. Nemají opravdovou vůli s tím něco udělat, protože kdyby tři roky byly rozbité silnice, byť v zájmu toho, abychom přestali žít za peníze naší vlastní budoucnosti - peněz, které nám nepatří - nejspíš by v dalších volbách dopadli špatně, přišli o opájející pocit moci a o pěkné peníze. Jenže politika v demokracii je zrcadlem společnosti. Jsou tam spíš "typičtí" než "výjimeční" lidé. A z toho jednoznačně plyne, že my jako národ nechceme žít bez dluhů.

A proto vyzývám: začněme s tím. Pojďme si říct: teď budeme čtyři roky či pět let, kolik bude zapotřebí, mít utažený opasek. Nechme stát dotovat jen nezbytné minimum oblastí - důchody, zdravotnictví, školství, záchranný systém a policii, možná dopravu. Nemáme na nové dálnice (kilometr jichž stojí miliardy korun), na nové železnice a vlaky, na nové tunely, na dotování státních podniků, které nevydělávají.

Ostatně, lidí na sociálních dávkách je mnoho. Tito lidé by tedy mohli vykonávat za peníze z dávek "veřejně prospěšné práce", které by se staly opravdu prospěšnými, protože by dělali práce, na které by stát najímal firmy. A očekávaný zub dočasného propadu životní úrovně by se tak zmírnil.

O české společnosti

Poslední dobou je podnětů, které mi nedají spát, v okolí mnoho. Nevím, kterým začít, a vím, že to potřebuji napsat. Pro svůj klid a pro tu možnost, že si to třeba někdo přečte a že se mnou třeba bude souhlasit.

Nechci říkat, že jsme jako stát či národ ve významné krizi. Toto tvrzení vyžaduje historický rozhled, který žel bohu nemám. Ale je tu jiné, pravdivé tvrzení - je spousta oblastí, v nichž bychom na tom mohli být mnohem lépe. Tolik k obecným řečem. Dál již konkrétně.

Asi nejhorší, co se zde v Česku děje, je chování samotných lidí. Lidé postrádají vzory, a to jakékoliv: lidské i morální. A lidé nemají cíl a víru ve svoji společnost. Důvěra, vlastenectví, hrdinství... samá vysmívaná slova, která nevyvolají než trpný úsměšek. Nedá se to změnit hned. Ale postupně ano. Tak, jako byl duch národa ohýbán od roku 1938 do dneška, dá se také narovnat.

A to, paradoxně, změnou vzorů, o nichž jsem napsal výše, že je lidé nemají. Jako "vzor" můžeme chápat i tak zvanou "politickou a společenskou elitu". Jak ale politická a společenská elita vypadá? Politická elita, to jsou lidé, kteří sedí v kancelářích v centru Prahy, každý týden se na někoho z nich "provaří" nějaký průšvih, který mohli spáchat jedině tím, že zneužili svých pravomocí. A společenská elita? Nafouklé nuly, pidihvězdičky, které se pohybují v showbusinessu, nic významného nedokázaly a lidé jen hltají zprávy z bulváru, které o nich píší více či méně pravdivé články odhalující jejich opravdovou či údajnou morální zvrácenost.

Pochopitelně nemůžu chtít ani očekávat, že lidé ze dne na den začnou číst kulturní věstníky a plnit divadla a koncertní síně. Ale politická elita, ta se měnit dá. Problém demokracie tkví v tom ovšem, že politici se z logiky věci musí podbízet voličům, protože ti volí víceméně projekci sebe sama či svých představ. A samozřejmě, že tuto masku shazují po volbách - tehdy už není k ničemu. Co tedy potřebujeme? Potřebujeme vědět, že potřebujeme vytrhnout z apatie a potřebujeme nový směr. Poslední krize kapitalismu a demokracie vedla k náhlému rozmachu nacismu, fašismu a komunismu. A tyto směry slušní lidé nenásledují. Za krizi společnosti nemohou bílí nebo černí, podnikatelé nebo dělníci. Řešením není najít viníky, ty zlynčovat a krátkodobě ze zkonfiskovaných majetků vykázat krátkodobé výnosy.

Přestaňme závidět a začněme hledat vlastní cíl. Přestaňme být lhostejní a budujme hodnoty. Přestaňme být burani a začněme být ohleduplní. A přiznejme si: máme slavnou historii a máme období hanebná. Máme být na co hrdí a jsou věci, kde musíme pokorně přiznat, že jsme chybili. Jen tak můžeme chtít být na sebe hrdí, a nakonec na sebe hrdí opravdu být.