Kapitola II - Úřední šiml

Nikdo nedá jen tak někomu desítky tisíc korun na cestu na zkušenou. Na druhou stranu se určitě nedá říci, že by na Michaelově škole házeli klacky pod nohy těm, kteří o takovou cestu usilovali. Tak se po té cestě vydal.

První krok byl snadný: přihlásit se do jakési aplikace, vybrat zahraniční univerzitu a vyplnit
osobní údaje. A vybrat si předměty na té univerzitě. A jediná zajímavá věc: sepsat motivační
dopis. V Michaelově situaci nešlo o text, který by bylo žádoucí psát zcela upřímně. Přecijen, na informatice se těžko dá očekávat, že studenta na cílové univerzitě zajímá především místní podnebí a jazyk... Na druhou stranu, bylo by absurdní jako důvod uvádět, že ve Valencii učí totéž, co v Praze, proč tam potom jezdit? Evidentně bylo třeba najít nějakou střední cestu. Nakonec vypadala takto: studia na polytechnické univerzitě doplní teoretické studium doma. To by mohlo zabrat, pomyslel si Michael. Zabralo.

Další krok byl na straně Karlovy univerzity. Poslat přihlášku s motivačním dopisem a výpisem Michaelových studijních výsledků do Valencie.

Valencie navázala, vytvořila Michaelovi účet ve své interní aplikaci. A poslala informace o
kurzech - s poněkud zneklidňující poznámkou, že počet míst v anglicky vyučovaných paralelkách je omezený. Zneklidňující pro Michaela - v té době neuměl španělsky ani pozdravit.

Nu, míč byl opět na Michaelově straně hřiště. Něco musel akorát opsat z české přihlášky, jiné věci musel doplnit. Ocenil možnost zažádat o přidělení mentora, lépe dolovat informace z někoho, než je dohledávat na stránkách v jazyce, kterému nerozuměl. Ještě více ocenil možnost bezplatného jazykového kurzu úrovně A2. Kurz sice předpokládal certifikát úrovně A1, ale to se za ten půlrok nějak zvládne, pomyslel si. V tomto bodě nechal přihlášku spát až do doby, kdy se deadline pro její potvrzení přiblížil na vzdálenost několika týdnů. Hlavní důvod byl vlastně ten, že to nenávratné potvrzení přihlášky působilo příliš osudově. Navíc bylo ještě nutné všechny zmíněné dokumenty vyzvednout vytištěné a potvrzené ze studijního oddělení. Nakonec Michael vyzvednul, potvrdil, vytisknul, poslal poštou a míč se zase dostal do Valencie. A byl čas si nervózně kousat nehty, co tam s ním udělají.

Z Valencie, jak se sluší a patří, poslali Michaelovi pozvánku ke studiu (něco ve stylu "Vážený pane Pottere, s radostí Vám sdělujeme, že ve škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme s místem pro Vás").

Z UK reagovali také tak, jak se sluší a patří, přiznáním stipendia.

Vida. Zbývala už jen cílová rovinka se dvěma milníky. V cíli čekaly, jakkoliv to může být přízemní pro akademické prostředí, peníze.

První krok: založit účet u univerzitou požadované banky. Podle Michaelova názoru byly podmínky dané banky děsivé, ale co by člověk neudělal pro svou alma mater. K tomuto kroku patřilo zanesení čísla účtu do již řečené aplikace (té pražské). Pokud jsi, milý čtenáři, na ní zapomněl, nejsi sám. Michael taky zapomněl. Až když už mu bylo divné, že tři týdny po přiznání stipendia (a méně než dva týdny před odletem do Španělska) pořád po avizované finanční dohodě ani vidu ani slechu, zatelefonoval. A zde mu byla jeho poslední povinnost připomenuta.

A konečně, ráno před cestou, byl úřední šiml spokojen a Michael tak udělal druhý krok a vydal se se svým stohem lejster za kopečky.

Kapitola I - Rozhodnutí

Michael měl splín. Přišel plíživě a trval dlouho. Neuvědomil si ho hned. Ale uvědomil si ho přecijen. A protože byl vzpurný člověk, rozhodl se, že se nepoddá...

Nejdříve bylo nutné najít důvod, proč. A nad čím se zamyslet dřív, než nad nejbližším okolím a nad rutinou každodenního života? Nad tím se dá uvažovat dlouho, což také Michael dělal. Těch vzletných plánů... ...podnikat, pracovat, přestěhovat se... ...a při tom všem samozřejmě dokončit studium. Proč ho vlastně dokončovat? No, prostě proto, bez titulu to tak nějak není ono. Možná, že i to studium člověku dává něco do života. V každém případě dává pocit určité jistoty, že po dobu studia bude člověk hájen před nepřízní každodenního života, a jeho završením je naopak člověk pro ten každodenní život zaopatřen.

Cesta ven z blbé nálady se ale nějak neobjevovala. Až najednou, při jedné dubnové procházce Prahou, se roztrhla ta šedá opona, která byla nad městem spuštěná celé týdny (nebo snad měsíce?) a která nechávala veškeré kulisy nebeského jeviště - včetně té nejdůležitější - skryté. A Michael cítil, že to jasné světlo a příjemné teplo taví tu mrazivou otupělost. A cítil se dobře. A věděl, že musí někam, kde na slunce nebude čekat celé měsíce.

Takže tedy ... to bude studijní pobyt v zahraničí.

Vlastně to vůbec nešlo dohromady s tím, jak se Michael na studijní pobyty až do té chvíle díval. Jeho pohled na ně ale zcela vycházel z jeho pohledu na studium jako takové: totiž, že studium má být co nejkratší. Zkrátka proletět vysokou školou jako kometa kolem Země: objevit se, zářit pár dní a vrátit se až za desítky let. A studijní pobyty, jak Michael slýchal z vyprávění, vlastně nastaví délku studia o půl roku nebo celý rok. To v žádném případě!

Naštěstí to ale vypadalo, že Michael bude mít bakalářské studium hotové za pět semestrů, takže ten studijní pobyt v kariérních plánech nijak překážet nebude, naopak.

Tak se tedy rozhodl. Letní semestr svého třetího ročníku chce strávit ve Valencii.