Nikdo nedá jen tak někomu desítky tisíc korun na cestu na zkušenou. Na druhou stranu se určitě nedá říci, že by na Michaelově škole házeli klacky pod nohy těm, kteří o takovou cestu usilovali. Tak se po té cestě vydal.
První krok byl snadný: přihlásit se do jakési aplikace, vybrat zahraniční univerzitu a vyplnit
osobní údaje. A vybrat si předměty na té univerzitě. A jediná zajímavá věc: sepsat motivační
dopis. V Michaelově situaci nešlo o text, který by bylo žádoucí psát zcela upřímně. Přecijen, na informatice se těžko dá očekávat, že studenta na cílové univerzitě zajímá především místní podnebí a jazyk... Na druhou stranu, bylo by absurdní jako důvod uvádět, že ve Valencii učí totéž, co v Praze, proč tam potom jezdit? Evidentně bylo třeba najít nějakou střední cestu. Nakonec vypadala takto: studia na polytechnické univerzitě doplní teoretické studium doma. To by mohlo zabrat, pomyslel si Michael. Zabralo.
Další krok byl na straně Karlovy univerzity. Poslat přihlášku s motivačním dopisem a výpisem Michaelových studijních výsledků do Valencie.
Valencie navázala, vytvořila Michaelovi účet ve své interní aplikaci. A poslala informace o
kurzech - s poněkud zneklidňující poznámkou, že počet míst v anglicky vyučovaných paralelkách je omezený. Zneklidňující pro Michaela - v té době neuměl španělsky ani pozdravit.
Nu, míč byl opět na Michaelově straně hřiště. Něco musel akorát opsat z české přihlášky, jiné věci musel doplnit. Ocenil možnost zažádat o přidělení mentora, lépe dolovat informace z někoho, než je dohledávat na stránkách v jazyce, kterému nerozuměl. Ještě více ocenil možnost bezplatného jazykového kurzu úrovně A2. Kurz sice předpokládal certifikát úrovně A1, ale to se za ten půlrok nějak zvládne, pomyslel si. V tomto bodě nechal přihlášku spát až do doby, kdy se deadline pro její potvrzení přiblížil na vzdálenost několika týdnů. Hlavní důvod byl vlastně ten, že to nenávratné potvrzení přihlášky působilo příliš osudově. Navíc bylo ještě nutné všechny zmíněné dokumenty vyzvednout vytištěné a potvrzené ze studijního oddělení. Nakonec Michael vyzvednul, potvrdil, vytisknul, poslal poštou a míč se zase dostal do Valencie. A byl čas si nervózně kousat nehty, co tam s ním udělají.
Z Valencie, jak se sluší a patří, poslali Michaelovi pozvánku ke studiu (něco ve stylu "Vážený pane Pottere, s radostí Vám sdělujeme, že ve škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme s místem pro Vás").
Z UK reagovali také tak, jak se sluší a patří, přiznáním stipendia.
Vida. Zbývala už jen cílová rovinka se dvěma milníky. V cíli čekaly, jakkoliv to může být přízemní pro akademické prostředí, peníze.
První krok: založit účet u univerzitou požadované banky. Podle Michaelova názoru byly podmínky dané banky děsivé, ale co by člověk neudělal pro svou alma mater. K tomuto kroku patřilo zanesení čísla účtu do již řečené aplikace (té pražské). Pokud jsi, milý čtenáři, na ní zapomněl, nejsi sám. Michael taky zapomněl. Až když už mu bylo divné, že tři týdny po přiznání stipendia (a méně než dva týdny před odletem do Španělska) pořád po avizované finanční dohodě ani vidu ani slechu, zatelefonoval. A zde mu byla jeho poslední povinnost připomenuta.
A konečně, ráno před cestou, byl úřední šiml spokojen a Michael tak udělal druhý krok a vydal se se svým stohem lejster za kopečky.
Žádné komentáře:
Okomentovat